Hurikány Fernandy Melchor
20. ledna 2022
Mladá mexická autorka Fernanda Melchor dovádí ve svém úspěšném románu Období hurikánů čtenáře na hranici únosnosti. Explicitními a brutálními scénami se ale nesnaží fascinovat ani šokovat: Fernanda Melchor skrz hru s thrillerovými a hororovými prvky vypráví příběh současného Mexika. „Nikdy jsem nechtěl lhát tak moc, jako teď. Říct, že žiju v zemi-povídce nebo v zemi-filmovém scénáři,“ napsal mexický básník Alejandro Merino ve své básni Země-horor. Stejnou krajinu pustoší i bouře Fernandy Melchor.
Román otevírá téměř filmová scéna: kolem prochladlé tváře mrtvoly plující kanálem se hemží černé užovky, vzduchem bzučí zelené masařky a o kus dál křižují nebe typičtí mexičtí mrchožrouti – kondoři. Morbidní výjev, který je skoro možné cítit i slyšet, nastavuje očekávání detektivky nebo thrilleru. Po vrahovi se v Období hurikánů skutečně pátrá. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá.
Šamanka, jejíž smrt je ústředním bodem příběhu, představuje v malé vesnici na pobřeží anomálii: zdarma pomáhá mladým ženám, platí za sex, lichvaří a ani s její genderovou identitou to není jednoznačné. Živé barvy úvodní scény s postupujícím příběhem neblednou: jako filmový námět se čte celý román. Jak se ale v oku imaginární kamery míhají další postavy se svými vlastními mikro-thrillery, je pořád jasnější, že Období hurikánů je spíš chaotická noční můra než detektivní trhák.
Panický realismus
Zdroj: Nakladatelství Paseka
Relativně autonomními vypravěčskými liniemi, slangem i důrazem na tělo připomíná próza Fernandy Melchor styl chilsko-mexického autora Roberta Bolaña. Zatímco ten vyvažuje brutální scény divokými metaforami a nečekanou lyričností, Melchor nechává své protagonisty zapadnout do bahna hnusu až po krk.
Nejen od Bolaña, ale od veškeré mexické literatury dosud známé českému publiku, se román výrazně odlišuje prostředím. Sluncem spálenou poušť, kde řádí krvelační narcos a ilegální převaděči, ani chaos hlavního města nečekejte. Melchor své čtenáře bere na dusné tropické pobřeží, kde se ve vzduchu mísí černá magie s modlitbami k soškám svatých. Autorka své dílo zasazuje do okolí rodného Veracruzu, města na jižním pobřeží Mexického zálivu, které má, jak sama říká, víc společného s karibskými velkoměsty, jako je třeba kubánská Havana nebo kolumbijská Cartagena, než se severní částí země.
Čtenářům takové prostředí, plné mýtů a pověr, možná připomene romány Gárcii Márqueze. I tady ale autorku výrazně odděluje perspektiva, ze které popisuje nejtemnější stránky života na pobřeží. Pro Gárciu Márqueze je brutalita, obzvlášť ta na ženách, v podstatě součástí místního koloritu, podobně jako čáry nebo jedovaté modré maso papoušků. Znásilnění místy podává až jako romantický zážitek, který jenom ukazuje, že mají iracionální ženy, jako třeba Rebeca v románu Sto roků samoty, problém rozlišovat mezi bolestí a slastí.
Fernanda Melchor k násilí přistupuje jinak: v jejím románu tvoří podhoubí, ze kterého vyrůstají všechny zkušenosti. Lze mu přivyknout, podobně jako bouřlivému počasí, přesto ale představuje trauma, se kterým se jednotlivé postavy musejí vyrovnávat. Vypravěč balancuje na hranici morbidní fascinace, nezapomíná ale, že vypráví příběh, který je pro miliony lidí realitou. „V Evropě se moje knihy čtou trochu alegoričtěji,“ řekla autorka v rozhovoru pro literární podcast Vidas Prestadas, „[čtenáři] v mých knihách nacházejí prvky magického realismu, ve skutečnosti jde ale spíš o hrůzostrašný realismus.“
Zalknout se nenávistí
Próza Fernandy Melchor ukazuje, že pro ženy znamená násilí víc než jen dramatický moment brutální smrti, která přijde jako statisticky předpovězený záblesk. Je jako všudypřítomný odstín, v různých chvílích nabývající na sytosti. Třeba při prohlídce u gynekologa, kdy na nezletilou pacientku sociální pracovnice řve, že „tyhle blbky si ještě ani neumí utřít zadek a už by chtěly šoustat,“ a vyhrožuje jí potratem bez anestezie. Slaběji prosvítá i jen tak mezi řečí, například skrz lidová moudra několika generací matek samoživitelek o tom, že „děti mých dcer jsou moje vnoučata, o dětech svých synů vím houby“.
Fernanda Melchor ale rozhodně nedělá ze svých hrdinek deagentní chudinky nebo mučednice. Naopak není výjimkou mezi nimi potkat opravdovou sadistku, jako třeba v případě sociální pracovnice. Pobřežní vesnice je plná žen, které čekají celou noc s mačetou v ruce připravené pozabíjet své bratry, bijí své děti pro potěšení a nakonec umírají „zmítané nenávistí“ v náručí svých vnoučat.
Jeden z nejzajímavějších a zároveň také nejobtížněji stravitelných momentů románu přichází v příběhu Normy. Dívka vyrůstá bez otce v domácnosti vedené labilní matkou. Nový otčím Pepe přináší do domu štěstí a pořádek, navíc se jí z jeho strany dostává pozornosti, kterou si jako opomíjená nejstarší dcera užívá. Pozornost ale postupně přechází v sexuální zneužívání. Norma otčímovu sexuální touhu částečně opětuje, nalézá v sobě chuť zajít co nejdál, ale na druhou stranu i hanbu za to, že „ničí mámě poslední šanci žít šťastně“. Stud také nakonec způsobí, že ve strachu z toho, že by své matce zlomila srdce, uteče z domova.
Explicitní sexuální scény mezi dospělým otčímem a dvanáctiletou dívkou mohou být pochopitelně pro mnoho čtenářů absolutně za hranicí únosnosti. Pokud ale autorčinu zatěžkávací zkoušku zvládnou, na jejím konci čeká hodnotná úvaha o tom, co v těžko prolomitelných cyklech násilí znamená tabu. Normě její fyzická reakce, tedy vzrušení, zabrání v sobě rozpoznat oběť. Vždyť oběti se přece brání, pláčou, cítí odpor a na ty, kdo jim ublížili, nikdy nevzpomínají v dobrém. Ženské postavy Fernandy Melchor ukazují, že realita je často složitější.
Dětství je noční můra
Ačkoliv celé vyprávění zůstává v er-formě, perspektivy jednotlivých postav jsou zřetelně fokalizovány v hlase vypravěče. Zejména vnitřní monology svých dětských protagonistů dokáže autorka stavět s mimořádnou zručností. Mladých vypravěčů je próza plná, málokterý autor ale dokáže hlas dítěte nebo dospívajícího najít tak, aby přispíval příběhu, nepředbíhal svůj věk a vyhnul se pasti rádoby přímočaré dětské moudrosti, za kterou je ve skutečnosti slyšet dospělého. Schopnost Fernandy Melchor mladého vypravěče neidealizovat není způsobená jen vypravěčským talentem, ale souvisí i s tím, jak je v románu vykresleno dětství samotné. Právě to dobře ilustruje příběh Branda.
Brando je dospívající chlapec, ve kterém porno video probudí posedlost konkrétní zoofilní fantazií, jež je v textu opět detailně popsaná. Do své touhy stát se velkým černým psem a provést nějaké dívce to, co viděl na kazetě, vloží Brando všechen odpor, zhnusení a agresi, které ho vystavuje hyper násilné prostředí jeho kamarádů. Deviantní fantazie pro něj zároveň znamená touhu po svobodě a sebejistotě, která mu akutně schází v nebezpečném macho světě, kde se musí mít člověk neustále na pozoru před výsměchem nebo zneužitím.
Sex, porno i drogové experimenty nevytvářejí v Období hurikánů svět hedonistického mládí, ale naopak nedozrálé temnoty, kde se fascinace pojí s hnusem, všechno se objevuje instinktivně, poslepu a zároveň leží přikryté obrovskou vrstvou studu. Mládí a dětství není v románu Fernandy Melchor euforie, ale spíš mánie zbavená pocitu svobody a nezranitelnosti.
Próza ukazuje místy extrémním, ale efektivním způsobem společnost, kde nemá smysl rozdělovat na delikventy a oběti. Stejné sdělení můžeme slyšet i od jiných současných mexických autorů: jednou z nejvýraznějších postav veřejného života se v posledním desetiletí stal básník Javier Sicilia. Potom, co byla vražda jeho syna autoritami smetená za stolu jako vyřizování si účtů mezi gangy, přečetl veřejně svou poslední báseň a vrhl se na pořádání antimilitarizačních demonstrací. V otevřeném dopise, který adresoval „politikům a zločincům“, říká, že mexická vláda trpí nedostatkem představivosti – dovede totiž vymyslet jen válku. Za „svoje chlapce“ v dopise označuje nejen svého syna a jeho kamarády zemřelé spolu s ním, ale i všechny mladé lidi, kteří byli vystrčeni na okraj a násilí se pro ně stalo jedinou možností.
Fernanda Melchor nechává své čtenáře podstoupit bolestivou sondu do prostředí, kde se vraždy množí jako každým rokem četnější hurikány a záplavy a kde se znásilnění bere v podstatě jako druh fyzické komiky. Kreslit tlusté čáry mezi vinnými a nevinnými se s postupujícím příběhem zdá stále absurdnější. Období hurikánů je tak asi jediná detektivka, při jejímž čtení vám na totožnosti vraha bude záležet s každou stranou o něco méně.
MELCHOR, Fernanda: Období hurikánů. Přel. Anežka Charvátová. Praha: Paseka, 2021. 286 s.
