Kroužení okolo Černého moře
23. listopadu 2020
Spisovatel Matěj Hořava sklidil před šesti lety velký úspěch se svou prvotinou Pálenka; ta byla kritiky označena za mimořádný zjev současné české literatury, získala titul objev roku v ceně Magnesia Litera a byla přeložena do několika jazyků. Hořava nyní přichází s druhou knihou, nazvanou Mezipřistání, která uvádí čtenáře do prostoru současné Gruzie, přímo doprostřed nehostinného panelákového sídliště. O místo jako takové ovšem nejde; důležitější je, koho tam potkáte.
Stačí si prohlédnout vkusnou grafickou úpravu od Martina Peciny a letmo knihu prolistovat, abychom poznali, že Mezipřistání se ponese v podobném duchu, jako se nesla Hořavova prvotina. Rozsah i kompozice jsou zhruba stejné: 29 kratičkých textů – lze je označit třeba jako lyrické povídky –, spojených především osobou vypravěče a výchozím časoprostorem (byť ten často slouží jako pouhé východisko k časovým i prostorovým přechodům). Už po pár stránkách je jasné, že i styl zůstal stejný. První rozdíl je tedy spíše vnějškový: je jím změna prostředí. Místo starobylé vesnice v rumunském Banátu se vypravěč ocitá ve velkoměstě: v rušné gruzínské metropoli, uprostřed panelákového sídliště. Vypravěč je tam zaměstnán jako učitel češtiny na univerzitě; a stejně jako v Pálence, i tentokrát jej setkání s místními obyvateli vedou ke vzpomínání na předchozí bydliště a především na blízké osoby, většinou vzdálené nebo nadobro ztracené.
Nabízí se otázka, jestli se autor tak trochu neopakuje, jestli znovu nerozvíjí týž námět jen s výměnou kulis. Avšak apriorní požadavek, aby autor přicházel pokaždé s něčím úplně novým, snadno sklouzává k samoúčelnosti. Podstatnější je, jestli jsou zvláštnosti daného textu smysluplné, hlouběji motivované, jestli text (jako celek i v jednotlivostech) funguje a má nám co říct. Pokud je bohatý a nedrží se na povrchu, pak by se ani literární „triky“ neměly vyčerpat po prvním použití.
Unikavé kouzlo
Čím je tedy Hořavův sloh zvláštní? V čem spočívá jeho unikavé kouzlo? Již na první pohled může vizuálně upoutat velké množství interpunkčních znamének, především středníků, závorek a tří teček na konci souvětí. To známe již z Pálenky. Recenzent Michal Šanda kritizoval tento jev jako pouhou manýru, která lacině vytváří poetický dojem. Takové nařčení musíme vzít vážně. Je snad Hořavova práce se syntaxí a interpunkcí pouze něčím na způsob instagramového filtru, který jedním kliknutím vytváří zdání uměleckosti tam, kde přitom žádná není? Rytmus Hořavova textu je založen na střídání prozaických vět a lyrických obrazů (ze syntaktického hlediska mnohdy nevětných) a zároveň na časových a prostorových přechodech ve vyprávění. Užití interpunkčních znamének není nahodilé, ale naopak velmi precizní a v rámci celého textu jednotné. Jakou funkci plní?
Výrazným rysem Hořavova stylu je něco, co lze pojmenovat slovem obkružování. Vypravěč jako by vykresloval jednotlivé situace kupením obrazů a vět okolo toho, co chce vyjádřit. Tato metafora (inspirovaná přednáškami Miroslava Petříčka o Walteru Benjaminovi) má patrně obecnější platnost: může platit pro jakoukoliv uměleckou tvorbu, ba možná pro jakékoliv vyjádření vůbec. Avšak ve dvojici Hořavových knih je tento rys obzvláště nápadný; není přehnané říci, že obkružování je hlavním pořádacím principem celého textu. Projevuje se to na více rovinách; interpunkce je jednou z nich. Úseky oddělené například středníkem jako by byly jen jednotlivými črtami, letmými nástiny, přiznanými pokusy něco naznačit. Tyto črty jsou nakupeny vedle sebe (v několika úrovních: vertikálně i horizontálně) a dávají společně tušit tvar, kolem něhož krouží. Kdyby vypravěč chtěl vytyčit toto hledané přesně, popisně, nepřerušovaným tahem, výsledkem by musela být faleš nebo kýč (a hledané by přitom beztak uniklo). Často užívané tři tečky jsou vlastně přiznáním oné přibližnosti, zamlženosti; uvádějí tak i čtenáře do krouživého vnitřního rytmu, do nevšedního rozpoložení.
Další rovinou, v níž se obkružování projevuje, je užití principu asociace ve vyprávění. Opět ho známe již z Pálenky: situace v přítomnosti – často jen zahlédnuté lidské gesto, slovo, drobný vjem – vyvolá ve vypravěči vzpomínku, čímž podnítí v linii vyprávění časový nebo prostorový přechod. Děti hrající si na tbiliském sídlišti na schovávanou připomenou vypravěči jeho vlastní dětství. Kosa v rukou osetínského utečence vyvolá vzpomínku na kosení luk v Brdech či v Banátu. Vypravěč se takto vrací do minulosti jednou více, jindy méně vzdálené. Můžeme se opět pochybovačně ptát, zda tento vyprávěcí postup není už tak trochu provařený. Bedlivější pohled ovšem odhalí, že asociační princip není samoúčelný, neboť je podstatně provázaný s ostatními rovinami textu. Podobně jako v rovině syntaktické, i zde stojí v jeho jádru obkružování. Situace v přítomnosti vyvolá vzpomínku, ve vyprávění jsou pak obě situace (přítomná i minulá) umístěny vedle sebe. Avšak to, k čemu obě míří, není přímo obsaženo ani v jedné z nich. Není to tak, že by přítomná situace byla vedlejší a teprve vzpomínka by odhalovala cosi podstatného. To podstatné leží takříkajíc na švu, v pomyslném prostoru obkrouženém oběma. Asociace nás k tomu může přiblížit, ale nemůže to přímo vyslovit. Tuto teoretickou tezi můžeme prověřit vlastním zážitkem z četby. Alespoň ten můj jasně potvrzuje, že Hořavův způsob vyprávění funguje. Čtení jeho textu vyvolává silný pocit, že něco živého je na dosah ruky, že je to skoro již zde, avšak přímému dotyku to pokaždé o vlásek unikne. Toto živé prosvítá pod textem, za jednotlivými obrazy, tvářemi, slovy.
Zmatení jazyků
Prostředkem obkružování jsou v literatuře slova. Z Pálenky i Mezipřistání je cítit obrovská fascinace slovy, jmény a zároveň autorův velký cit pro jazykový detail. Do textu se dostává řada slov z cizích jazyků. V Mezipřistání jsou to především gruzínština a ruština, ale také latina, angličtina, němčina; zvláštním případem je pak svérázný osobní jazyk vypravěčova postiženého přítele z dětství v povídce Hapekiki. Jinojazyčnost je v textu často tematizována (přičemž jazykové míjení se může projevovat i na poli jednoho – zdánlivě jednoho – jazyka). Cizí jazyky vstupují do textu většinou v podobě jednotlivých slov, výjimečně krátkých vět: jde o jména, vyslechnuté výroky, fragmenty rozhovorů, tedy hlavně o detaily, v nichž ale jako by byla zachycena osobitost mluvčích, mentalit – a zároveň slov samotných. Nejde však rozhodně o nějaké zpestření, o jazykovou hru, o cestovatelskou zajímavost z exotické Gruzie (jakkoli tamní kulturní a jazyková situace opravdu zajímavá je). Jazyky ukazují na něco podstatnějšího: na samotnou možnost kontaktu, dorozumění, vyjádření a zároveň na její limity. Užití slov (ať už „domácích“, nebo „cizích“) jako by mělo dvě stránky: důraz na slova je nejvlastnější demonstrací onoho obkružování, které v sobě nese i bolestnou nemožnost vyjádřit se přímo (touha po přímém vyjádření je tematizována v povídce Dům obývaný anděly v mytické představě staré gruzínštiny jako adamovského jazyka, v němž slova přesně odpovídají svým významům). Ve filozofickém slovníku se tato nemožnost v podstatě rovná ztrátě mimetické funkce: slova už nereprezentují nezávisle existující skutečnosti, alespoň ne přímo; mohou pouze kroužit, přibližovat se.
Zároveň je tu ale druhá stránka: jako by slova a jména v Hořavově textu měla obrovskou, až kouzelnou moc. Jako by v jednotlivých slovech byla skryta svéráznost, neopakovatelnost kultur, věcí, míst – a především lidí. Vypravěč sice nemá k dispozici onen adamovský jazyk, v němž by každá bytost, každá věc měla své jediné, pravé jméno, kroužením však odhaluje, že všechna jména jsou pouze přibližná. Slova mají schopnost vyvolávat asociace: schopnost jedné jedinečné věci vázat k sobě druhou, rovněž jedinečnou věc. Asociace však neznamená zestejnění: jednotlivosti svou jedinečnost neztrácí. Připomenou-li vypravěči gruzínské hory Beskydy, obě místa se tak nestávají jedním. Přece však jako by asociace odhalovala cosi sdíleného, vpravdě univerzálního na pozadí.
Vypravěč a ti druzí
Jazykové bariéry a komunikace jako taková nám mohou poodkrýt to, co je v Mezipřistání hlavním tématem. V pořadu Slovo o české literatuře prohlásil kritik Jan Bělíček, že ústředním tématem Pálenky je vypravěč sám. V Hořavově prvotině je vskutku nápadná zanořenost postavy vypravěče do svých vzpomínek, do svého nitra, byť je jím většinou podávána jako cosi nežádoucího, neblahého, jako cosi, od čeho se on sám touží odpoutat. Nejde přitom očividně o primitivní sebestřednost, spíše o niternost, avšak o niternost bolestnou, palčivou, trýznivou. V Mezipřistání se tato konstelace proměňuje. Trýznivost zde sice zůstává, avšak již ne jako tón dominantní. Srovnáme-li obě knihy, můžeme si všimnout, že v Pálence je zaměřenost k postavě vypravěče dána i tím, jakou roli zde sehrává jeho osobní historie. Napříč povídkami je rozmístěno více drobných náznaků ukazujících k jakési události z vypravěčovy minulosti; vypravěč se snaží vzpomínky potlačovat a přitom se k nim proti své vůli dokola vrací. Jde pouze o náznaky, což může vést čtenáře k tomu, že se snaží rozkrýt, co se to vlastně stalo, že chce odhalit vypravěčovo tajemství, domnělou příčinu jeho zádumčivosti. Přestože vyprávění nenabízí nečekané rozuzlení na způsob detektivky a setrvává ve své tajemnosti až do konce, tato vrstva nevyhnutelně přitahuje pozornost. V Mezipřistání je situace na první pohled podobná: i zde nacházíme řadu odkazů k vypravěčově minulosti, i zde jsou tematizovaná některá jeho životní období, avšak důrazy se nenápadně posouvají. Již zde nejsou tolik patrné signály, které by ukazovaly k předpokládanému klíči v podobě minulé události, nebo dokonce traumatu. Je to dáno zřejmě i tím, že v biografických detailech je vyprávění konkrétnější, takže na nich pozornost tolik neulpívá. Kde byly v Pálence tajemné zámlky, v Mezipřistání často najdeme konkrétní dokumentární údaj (například se dozvídáme více o okolnostech vypravěčova odjezdu do Gruzie, než tomu bylo v Pálence v případě jeho odjezdu do Rumunska). Je to k dobru věci: pozornost je zaměřena více k celkovému pocitu a není poutána snahou rozkrýt domnělé tajemství (které by beztak stěží mohlo být vševysvětlujícím interpretačním klíčem). Není v tom narcismus, naopak: biografické údaje jako by říkaly: Samá voda, tady nehledej! A co je podstatné, otvírá se tím daleko větší prostor pro druhé postavy, druhé lidi.
Čtěte také: Hájíček se s venkovským románem stahuje do hlavního města
V Pálence stojí osamělý a vykořeněný vypravěč proti pospolitému a hluboce zakořeněnému životu banátských vesničanů. Pospolitost, lidská blízkost je pro něj něčím mučivě nedostupným, nadobro ztraceným (právě odtud vybíhají nitky k čemusi neblahému z minula). V Mezipřistání je vypravěč také osamělý, avšak nachází okolo sebe další osamělé a často i vykořeněné lidi. Osamělost je bolestná, ale není absolutní; v prchavých okamžicích je možno ji překlenout. Byl-li hlavním tématem Pálenky vypravěč, pak tématem Mezipřistání je zkrátka člověk. Jaký člověk to je? Člověk osamělý, podivínský, vyloučený. V některých případech melancholický a zatrpklý, jindy naopak překvapivě vitální a třeba i lehkovážný, ale v každém případě trpící. Bývá to člověk postižený, ať už v doslovném smyslu duševního nebo tělesného hendikepu, nebo ve smyslu širším: postavy vystupující v povídkách jsou stiženy životními tragédiemi, utkvělými myšlenkami nebo bludy, marnými touhami… Některé vykazují až pábitelské rysy, ale spíše v duchu temných podivínů z Příliš hlučné samoty než podle stereotypního obrazu pábitele jako rozšafného hospodského vypravěče. Aby bylo jasno: autor Mezipřistání si nelibuje v bizarnostech, ale spíše chce obkružováním zachytit živého člověka.
Vypravěč, pro něhož uvedené charakteristiky platí jakbysmet, se s druhými potkává, navazuje s nimi kontakt… vlastně spíše druzí navazují kontakt s ním. Jelikož je obdařen velikou schopností soucitu, druzí jej sami vyhledávají a svěřují se mu. Hořavův vypravěč tím očividně trpí, jeho empatie je probolená a stále bolestivá. Setkání, k nimž takto dochází, mohou mít i podobu nedorozumění, zdánlivého minutí: například vesnický učitel v gruzínských horách z povídky Duchobor očividně potřebuje pouze posluchače pro své zatrpklé řeči a konspirační teorie, sám přitom druhé vůbec nevnímá. Avšak i to je v jistém smyslu kontakt.
Mezi podivíny a toulavými psy
Prostředí neutěšeného postsovětského sídliště samozřejmě svědčí uvedenému typu charakterů daleko lépe než rumunský venkov. Působivý obraz osamělosti jednotlivce představují železné dveře, kterými jsou lidé v chátrajících bytech odděleni. Za některými z nich třeba zrovna umírá bláznivá stařena bez rodiny a přátel, jejíž byt je celý zavalený odpadky (povídka Železné dveře). Není to tak trochu obraz mikrokosmu mnoha z nás? Mezipřistání tedy můžeme číst jako svědectví o odcizenosti globalizovaného světa nebo o vykořeněnosti velkoměstského života. Takovým čtením bychom však Hořavův text zplošťovali, ochuzovali. Jakkoliv jsou určité rysy postav prostředím umocněny, prostředí jako takové není v knize stěžejní; vyznění textu je univerzálnější. Jediný blízký tvor, který zbyl po zemřelé stařeně z povídky Železné dveře, je nemocný pes, o něhož se stará žena starala. Když ho vypravěč potkává na chodbě paneláku, přemýšlí, jak se mu vyhnout, aby ho nemusel překročit; překročením by ho totiž „ponížil; ba zneviditelnil“. To je pro mě jeden z klíčových momentů celého textu. Je to moment solidarity, soucítění. A zároveň vědomí neopakovatelnosti, jedinečnosti každého tvora. Vypravěč i toulavým psům dává jména, protože „neunes[e] už jejich bezejmennost“.
To nic nemění na tom, že Mezipřistání aktuální je: nabízí obraz světa, který je velmi současný a je v něm patrných mnoho problémů dnešní doby, ať už jsou to problémy válek, migrace a multikulturality, mezigeneračních vztahů, nebo třeba nových forem komunikace. Tyto problémy, jejichž průsečíkem je koneckonců lidské utrpení, se nestávají předmětem úvah, avšak rýsují se na pozadí textu. Postava vypravěče v tomto světě může na první pohled působit poněkud anachronicky svou láskou k latině a starořečtině, svou křesťanskou vírou. Opět zde však dochází k posunu mezi oběma Hořavovými knihami: z vypravěče Pálenky vyzařoval pocit, jako by cosi podstatného v něm i okolo něj nenávratně mizelo, ba možná bylo už nadobro ztraceno. Vypravěč Mezipřistání naproti tomu působí odevzdanějším dojmem: i když v něm zůstává bolest a kus nesmířenosti, zdá se, že do světa patří, ať chce, nebo ne.
Podstatným momentem textu není racionální reflexe nebo analýza (Hořavův vypravěč má na míle daleko k filozofování), ale silná dojmovost, lyričnost. Povídky jsou prostoupeny básnickými obrazy, často působícími na obrazotvornost prostřednictvím silných detailů; tyto obrazy zároveň fungují jako symboly. Třeba takový výjev, jak starý podivín ve tbiliské knihovně zírá den co den ve světle lampy do prázdného stolu. Strohý obraz není vypravěčem komentován, ale rozehrává ve čtenáři vlny možných významů. V této symboličnosti tkví velká síla textu: významy se prolínají, vážou, interferují. Čím důkladněji knihu čteme, tím víc si uvědomujeme, jak silně je celek textu provázán. Přestože jednotlivé povídky fungují i samy o sobě, dohromady vytvářejí obraz, který je ucelený, a přesto jako by nedopovězený, pouze načrtnutý. V Pálence byl pojítkem povídek osobní příběh tušený na pozadí, zatímco v Mezipřistání je mnohem silnější tato motivická provázanost.
Obkružování se objevuje i v rovině motivické. Vypravěč v povídkách krouží okolo Černého moře: krouží kolem něj doslova, z gruzínské i bulharské strany; opakovaně se vydává ze Tbilisi na pláž v přístavu Batumi, je mořem přitahován, vrhá se do jeho vln a tuší v něm spočívat tajemství, které ovšem zůstává smrtelníkům nedostupné. Plavci snad mohou vstoupit na okraj moře, nebo jej dokonce v bosporské úžině přeplavat, námořníci mohou brázdit jeho hladinu, ale do opravdové hlubiny se živý člověk dostat nemůže. Hořava a jeho vypravěč po tom velice touží a poctivě se o to snaží, i když jej moře znovu a znovu vyvrhuje na břeh. Dostává se ale blízko, velmi blízko. Tak blízko, jak jen naše lidská slova dovedou.
HOŘAVA, Matěj: Mezipřistání. Brno: Host, 2020. 136 s.
