Jaký je stát se rodičem na konci světa

27. dubna 2020

Šest let od svého úspěšného debutu Podolí vydal Jonáš Zbořil, známý především jako rozhlasový moderátor Radia Wave, druhou sbírku Nová divočina, opět v nakladatelství Host. Zbořil se zde přesouvá ze zpovědní polohy Podolí a ohledává svou novou roli rodiče ve světě, který čelí klimatické krizi a prorůstá novou divočinou, jež se postupně emancipuje a v rámci sbírky přebírá hlavní roli. Zbořil se obrací k budoucnosti a pootevírá dveře konce světa.

Své první texty publikoval v Divokém víně, poté mimo jiné i v Psím víně, Tvaru, sborníku Harakiri Czurakami a jeho básně byly otištěny ve dvou ročnících edice Nejlepší české básně. Podolí se řadí mezi mimořádně oceňované debuty: bylo nominováno na objev roku v Magnesii Liteře, na Cenu Jiřího Ortena a dva týdny po vydání bylo na webu nakladatelství vyprodáno. Podolí i Novou divočinu lze zařadit mezi civilní poezii, společný jim je prostor města a fascinace zdánlivě banálním. V debutu je silná rovina zpovědních básní, ústředním tématem je prožitek smrti matky, který se váže i na motivy dětství a dospívání, jež jsou ve sbírce přítomné. V Nové divočině se Zbořil obrací k budoucnosti a píše z odlišné pozice: jako rodič, ale také jako svědek konce civilizace. Tyto polohy se odráží i v kompozici sbírky, v prvním oddílu před usnutím převládá rodič a básně jsou intimnější a mají charakter domova. Druhému oddílu nová divočina a třetímu život rostlin dominuje poloha svědka a horizont básní se stává globálním. Oddíly zároveň nejsou motivicky zcela pevně ohraničené a prvky se prolínají napříč sbírkou, ať už jde o motivy drobných organismů či emancipaci věcí.

V básních už nepřevládá intimní rovina jako tomu bylo u Podolí, nejčastěji totiž nepromlouvá lyrický subjekt zcela sám, ale nechává prostor věcem. Jak autor uvedl v rozhovoru, v nové sbírce jej baví neosobní věci, protože od nich dokáže mít odstup. Objekty v básních sice personifikuje, tento úkon ale explicitně tematizuje: „nechci z humra dělat člověka s aktovkou / antropomorfizoval jsem to tu / až až“, z čehož je zřejmé, že mu jde o něco jiného než přičíst věcem lidské vlastnosti. Křoví sice křičí, „voda se cítí jinak“ a život „čenichá“, jenže tak konají samostatně a nezávisle na člověku.

Příroda kolonizující

Nová divočina v názvu je termín označující specifický fenomén civilizace, kdy příroda pohlcuje takzvanou kulturní krajinu, kterou kdysi člověk kolonizoval, nicméně ji později nechal ladem. Zarostlé kouty periferií měst, opuštěné domy, nádraží, proluky ponechané přírodním vlivům. Wikipedie užívá dokonce obratu „nová divočina kolonizující“. Prostor, nad nímž člověk ztratil kontrolu, Zbořila fascinuje a zároveň mu připomíná konec světa.

túje

až to tu objeví
řeknou že invazivní
divočina pohltila asfalt
domy i křehké květy automobilů

 všechno začaly túje
pohltily bezbranné zahrádky motorestů
pak se přidaly břízy
břízy ty vždycky

ale za všechno mohly túje
túje vy svině 

Obraznost je podpořená odkazy na umělce, autory sci-fi a konkrétní zeměpisná místa v básních i jejich názvech: solaris, stalenhag, kola superdeep borehole. Slovník sbírky vychází mimojiné i z vědecké literatury, novinových zpráv a beletrie. K těmto reáliím pak přidává Zbořil poetickou rovinu, posouvá jejich významy do abstraktnějších rovin, zbavuje je puncu vědeckosti, žánrovosti. Spojení nová divočina je skvělou reprezentací jeho zacházení se slovy; původně vědecký termín se nabízí autorově manipulaci. 

Poezie Jonáše Zbořila je čtenářsky přístupná, zhuštěné verše jsou znakem málomluvnosti spíš než nesrozumitelnosti či náročnosti obrazů. Naopak krása obrazů často tkví právě v jejich jednoduchosti, prostotě: „víc nemohu napsat protože / na prsou chovám usínající dítě“. Někdy ale mohou působit až trochu klišovitě: „knihy podpírá v polici srovnané podle barev / kromě poezie / tam je to jinak“ nebo prvoplánově: „vesmír nese planety v plátěné tašce prostoročasu / nakupuje už jen na farmářských trzích“.

Dveře s nápisem konec světa

Ve sbírce se objevují i zcela konkrétní názvy nadnárodních korporací. V básni bloomberg mluvčí ironicky předvídá, jak se tyto korporace budou vypořádávat s nedostatkem základních surovin, přičemž zřejmě užívá překlady z Google Translate: „Bank of America Corp. se obává zatopených majitelů domů bude prodloužit své hypotéky.“ Hra s formou a inkorporace cizích textů do básní není na tomto místě ojedinělá. Mottem sbírky je citace z Wikipedie o vzniku života a součástí básně vlnění je pasáž z Nerudových Písní kosmických, v níž Zbořil obratně aktualizuje kanonický text.

Zbořilova poezie v Nové divočině je prosycena enviromentálním žalem, který je zaobalen do ironie a hravosti. „Je to pokus o to kouknout se za dveře, na kterých je napsáno ‚konec světa‘, jenom se mrknout, aby ses tolik nebál,“ uvádí v již zmíněném rozhovoru. To samé autor zprostředkovává čtenáři, je postavou geologa ze své básně trubky (geolog) a vybízí čtenáře, aby se zaposlouchal: „tudy vedou mé naslouchací trubky / když budeme potichu / možná uslyšíme věci […] teď ti položím / ty trubky na uši“. My všichni společně s autorem „čekáme kdy konec / konečně začne“.

Poslední báseň letní tábor je ultimátním propojením polohy rodiče a svědka konce. Jde o pohled od rodičů na tábor, napsaný pro „družici našich životů“. Zodpovědnost lidstva se tak v podání Zbořila spojuje se zodpovědností rodičovskou.

Jonáš Zbořil měl o námětech Nové divočiny jasnou představu, tentokrát bylo jeho psaní o něco promyšlenější než v Podolí. Současná sbírka je zejména kompaktní jako celek, i když některé básně zastiňují jiné, slabší co do obraznosti či obratnosti spojení. Skloubení obou poloh se mu nicméně podařilo s lehkostí a hravostí, přestože téma opět není lehkost sama. Nová divočina se vypořádává kromě nově nabyté role rodiče i s aktuálním a palčivým tématem globální klimatické krize, na kterou upomíná v současném chaosu pandemie. Autorské čtení si lze poslechnout na facebooku Básně v karanténě/e nebo na záznamu Éditions Fra. A při procházkách vyhlížejte novou divočinu, její stopy jsou všude!

ZBOŘIL, Jonáš: Nová divočina. Brno: Host, 2020. 84 stran.