Pravý úhel se vepisuje do jazyka i do těla

2. listopadu 2020

Po více než deseti letech na literární scéně vydala Alžběta Luňáčková svůj debut Pravý úhel, a to v nakladatelství Host. Poezie Luňáčkové je ověnčena cenami z literárních soutěží pro mladé básníky jako Ortenova Kutná Hora, Literární soutěž Františka Halase či Hořovice Václava Hraběte. Už v roce 2013 měla Luňáčková dvě nabídky na vydání, byla ale odhodlaná si počkat. Sbírka Pravý úhel vychází z básní psaných mezi lety 2017–2019, které autorka dle svých slov napsala po delší tvůrčí pauze.

Od předchozích básní publikovaných časopisecky (Host, Protimluv, Souvislosti…) se básně ve sbírce liší délkou, jsou většinou dvakrát až třikrát delší, horizontálně i vertikálně. Zachovaná je ovšem sevřenost tvaru, naléhavost básnické obraznosti či jazyková hra. Sevřenost je také charakteristickým rysem celé sbírky. Pravý úhel definuje koncept, kterému se básně částečně vzpírají a částečně se ho nedokážou úplně vzdát. Konceptu se zdařile podřizuje i vizuál a materialita knihy: čistota, přísnost a řád jsou jejími hlavními charakteristikami. Běžný formát knih bývá pravoúhlý, ale až u této sbírky se člověk nad onou skutečností pozastaví a vnímá další rovinu pravoúhlého řádu.

Rodit úzkost jazykem 

Obsah sbírky sestává ze 41 básní se specifickým značením: první báseň je bezejmenná a je fragmentem následující básně 90°, následující texty postupují popořadě od 2° do 40°. Básně jsou de facto bez názvu a značení slouží spíš pro podtržení onoho útrpného zápasu s požadavkem pravého úhlu. Jako by 90 bylo číslo vyjadřující celistvost a sbírka je tak s jednačtyřiceti básněmi úmyslně „fragmentární“, a přesto je uchopitelným celkem. Jak zmiňuje Luňáčková: „Pravý úhel stejně vyjadřuje jen určitý výsek z prostoru“ ‒ a utopický je jak on, tak i samotná představa završeného celku.

První text lze číst jako motto a klíč ke sbírce: „Hranatý je/ tvar/ Pod vědomím/ pohyby/ ze setrvačnosti/ možnost/ rodit úzkost/ jazykem/ nebudu-li pravý úhel.“ Kromě ústředních motivů knihy (tvar, vědomí, jazyk, úzkost, pravý úhel) vyjadřuje tento text i nesnadnost sdělování. Nebýt pravým úhlem sice umožňuje vyjadřovat „úzkost/ jazykem“, je nutné ji ale „rodit“. Luňáčková mluví v rozhovoru nad knihou v kavárně Fra o nesouhlasu se společenským požadavkem přesnosti, jak jej sama pociťuje. Zároveň je ale ze sbírky jasné, že uniknout mu není snadné, nachází se v prostoru, v jazyce i v těle. Není jen vyžadován okolím, je také vepsán v nás: „nebudu-li precizní, růžolící maso,/ ale pravý úhel“ (i maso-tělo je tu precizní, přesné).

Držet tvar

Při čtení sbírky popořadě vyvstává poměrně srozumitelná linka, příběh, dalo by se říct. Nejde však ani tak o kontinuální děj jako spíš o tematickou provázanost. Dětství, vztah s matkou, psychická nemoc, hospitalizace. Témata, přestože do jisté míry adolescentní, jsou zpracována z úhlu pohledu dospělého. Tato pozice je výrazně přítomna skrze motiv psychoterapie a vyspělou (až vyčpělou) sexualitu některých obrazů. Poslední báseň naznačuje i jakési východisko, které má spirituální nádech: „Modlím se za odvahu./ Počítám modlitby.“

Čtěte také: Requiem za básníky

V básních zřetelně vyvstává zejména prostorová dimenze bytí v napětí k té časové, která je upozaděná: „A zatímco ostatní tvrdili: Vše má svůj čas,/ já oponovala: Vše má své místo.“ Možná je tomu tak z toho důvodu, že „nejsme tu proto, abychom vydrželi,/ ale abychom drželi tvar“. Ideálně abychom drželi tvar pravého úhlu. Básně jsou koncipovány výrazně prostorově (od výtahu přes nížiny po slepou mapu). Navracejícími se prostorovými motivy jsou zejména domov a pokoj. Pokoj definuje osobní životní prostor člověka „nekonám, co mám konat,/ ale žiji svůj život,/ protože mám svůj pokoj“. Zároveň mluvčí neustále vyjadřuje potřebu nahlédnout sama sebe zvenčí, což ale naráží na vlastní dělitelnost „na to, čím jsem, a čím si myslím, že jsem“. Jak se lze skutečně přiblížit sobě a ostatním? Vidět sama sebe jako objekt však vytváří odstup nejen prostorový, nýbrž i jazykový. Pohled zvenčí na mluvčí zastupují také postavy matky, doktora či partnerů a ta se k nim neustále vztahuje: k „ty“ a ještě častěji k „vy“. Většinou právě ony hájí pravoúhlý řád.

Neodbytné nároky pravoúhelnosti

Rým či rytmus v básních zcela absentují, verše přesto přirozeně plynou a vážou se na sebe motivicky. Vše je zaměřeno na básnické obrazy, jazyk je pak hmotou i tématem sbírky. Jeho funkce jako prostředku porozumění je zpochybněna. Jazyk je uchopován i ve své gramatické podobě, a to například ve vztahu k genderu: „Rodová příslušnost nám určuje pokoje/ útulky pro poslušnost.“ či ve vztahu k tělu: „dejte mi první pád a nezbavím se těla“. Pro poezii Luňáčkové je charakteristická jazyková hra. Má ale různorodý charakter od znejistění „pletu si trpělivost s trpěním“ až po prazvláštní „nebezpečí/ nebe s péčí, nebe s péčí“. Přestože jsou básně intimní, sálají cynismem a ironií, často až překvapivou. Jedním z mála rušivých momentů jsou samostatné verše-axiomy jako: „jsem sestrou své nevinnosti“ či „moje polovina je vzteklina“, které v některých básních dominují. Z přirovnání se stává proklamace, která chce být silným konstatováním, spíš ale zastírá vlastní smysl.  

Ústřední zápas s nároky pravoúhlosti se dotýká všech rovin: tělesné, jazykové, vztahové (k sobě i k ostatním). Mluvčí jim ale nevydrží odolávat do konce. „Zarámuji si odvahu a budu se k ní modlit,“ píše se v poslední básni. Uprostřed sbírky je báseň s podobným motivem zarámovaní, které ale tehdy ještě není přijatelné: „mému bytu nesluší žádné obrazy“. Závěr tak oproti tomu přináší nový typ kontroly a snad i podvolení se. Verš „zarovnávám ručičky hodin do pravých úhlů“ se nabízí číst v tom smyslu, že mluvčí má pod kontrolou právě ony nároky pravoúhlosti. 

Sbírka Alžběty Luňáčkové je stěží začátečnickým debutem. Vstupuje na scénu samozřejmě, trpělivě očekávaná a propracovaná. Nezachycuje nějaký kontinuální vývoj autorky, ale nynější tvar její poezie. Sbírka je to vyzrálá, jak by někteří řekli. Jednotlivé básně navíc obstojí i samostatně, konceptuální soudržnost ani tušená „příběhová“ linka nejsou svazující. Metafora pravého úhlu se zdá být (paradoxně) dostatečně otevřená, aby pojmula různorodá témata, a nabízí množství motivů, které se autorce daří souvisle rozvíjet dál. Odvažuju se doufat, že další sbírka na sebe nenechá už tak dlouho čekat.

LUŇÁČKOVÁ, Alžběta: Pravý úhel. Brno: Host 2020, 60 s.