Zápisník slavných žen k feminismu nevyburcuje

30. října 2020

Myšlenky feminismu prochází poslední roky příjemnou změnou: sebevědomě se k nim hlásí každým dnem víc a víc celebrit i žen, pro které dosud představovaly okrajový proud.  Na pulty knihkupectví a do imaginárních vitrín internetu se dostává spousta knih a videí, která různou formou hlásají, co ten feminismus vlastně znamená. A proč je žádoucí, aby takový postoj zaujaly nejen ženy, ale i muži, pokud jednoduše věří v rovnoprávnou společnost. Mezi takové popularizující projekty patří i kniha Feministky nenosí růžovou a jiné lži, po které jsem rok od jejího vydání sáhla i já.

Polkla jsem nechuť z lehce odpudivé obálky nakladatelství CooBoo (zkratka cool books, „mladší sourozenec“ Albatros Media) a začetla se do knihy, kterou sestavila Scarlet Curtis z hnutí Girl up. Tato organizace vzdělává ženy po celém světě, učí je bojovat s genderovou nerovností a snaží se jim pomoci dosáhnout hmatatelných změn ve společnosti. Kniha samotná je vyčerpávající paletou zkušeností více či méně (spíš více) známých žen s objevováním vlastního feminismu. Anotace zní poměrně lákavě: zkrátka jde o ohledávání významu toho slova nejrůznějšími způsoby, ať už esejí nebo básní. Jenže u samotného čtení se člověk nedokáže zbavit dojmu, že se kniha jen snažila představit množství hereček a jiných známých osobností, aby nás přesvědčila, že genderovou nerovnost již nepřehlížíme  a ženy jsou každým dnem silnější a sebevědomější.

A i když je kniha určena spíš mladším čtenářům (tedy generaci Z), většina oslovených respondentů je z generace mileniálů, a tak si notují právě s nimi. Často opakují, že feminismus pro ně platil jako něco na okraji, byl spojován s neoholenými ženami hlásajícími konec mužskému pokolení. Jak to trefně ve svém článku pojmenovala Eva Klíčová, feminismus platil coby „úchylka ošklivých žen“. Zkrátka byl něčím, s čím se středně sebevědomá dospívající dívka neuměla ztotožnit: a tak sice toužila po vlastní kariéře a osudech à la Pravá blondýnka (případně někdo v méně odstínech růžové), ale nechápala, proč by měla nenávidět muže a neholit si na důkaz politického přesvědčení nohy. Právě to líčí snad půlka knihy: strach z významu toho slova, z vyloučení, které by mohlo přijít, pokud by se žena nahlas přiznala, že je feministka: tedy dle zarytých stereotypů členka nežádoucí, agresivní menšiny. A následná cesta k objevování významu feminismu, ke ztrátě imaginárního spojení s neexistujícím hnutím, a ještě spíše vroucné přání, aby se proměnil v „prostou“ rovnoprávnost mužů a žen ve všech myslitelných ohledech.

Kolorit matek, strachů a kvót

Jenže kýženého efektu uvědomění dosud ne zcela přesvědčených dívek a žen kniha nemůže dojít, protože doplácí právě na svůj příliš ambiciózní rozměr. Nedokáže se řídit heslem méně je více a v touze poskytnout co nejširší spektrum příběhů přináší vyčerpávající seznam, který svým opakovaným obsahem unavuje po pár prvních kapitolách. Z 384 stran vystupuje několik příběhů, které jsou v mnohém ilustrativní i pro ty ostatní. Z nekonečného zastoupení hereček jsou zapamatovatelné jen dvě: Keira Knightley se svým textem o tom, proč žena rozhodně není slabým pohlavím, a text Kat Dennings, která přibližuje strach ze všeho, co se ženám může stát (třeba cestou v noci domů), jejž nám velkou měrou nevědomky posilují naše matky. Mezi ostatními se vyjímá i text doktorky a zakladatelky Voice of Libyan Women Alay Murabit nebo satirický seznam Amani Al-Khatahtbeh nazvaný 17 pravd o muslimkách. Ze zástupu komiček si vybavíte pravděpodobně jen Deboru Frances-White, která skvěle glosuje výrok Terryho Gilliama z Monty Pythonů o strachu z kvótování komických uskupení podle genderu a barvy pleti. Text samotné Scarlet Curtis, která výběr připravila, je sestaven coby manuál pro odpovídání na všetečné otázky (Proč jsi feministka? Nevadí ti, že ti všechen tenhle „feminismus“ zásadně kazí úspěch u mužů? Nejde nakonec jen o nenávist vůči mužům?), jenže žoviální forma odpovědí, začínajících pokaždé nadšeným „Skvělá otázka!“, trochu zbytečně odrazuje od čtení cenných argumentů. A snad mi někdo vysvětlí, proč do výboru přispěla za všechny české feministky knižní markeťačka Lucie Zelinková, jež jen opakuje spoustu věcí, které jsou v prvních textech knihy. 

Po přečtení mě napadají působivější popularizující kousky, které dokážou lépe zaujmout stejnou, ne-li širší část mainstreamového publika. Inspirativní příběhy význačných žen přinesla například Reese Witherspoon svým pořadem Shine On with Reese (2018), kde se věnovala příběhu režisérky Avy DuVernay, novinářce Elaine Welteroth, ale i P!nk nebo Dolly Parton.

Návod na to, jak si pomoci k feministickému uvědomění, jež je také nutným doprovodem spousty textů v Růžové, je skvěle sestaven v kraťoučké knížce Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních, kterou z původního dopisu přítelkyni rozšířila nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichi (mimo jiné autorka Amerikány). Sice je sepsána za účelem feministické výchovy zrovna narozené dcery její přítelkyně, dokáže ale na zažité stereotypní vzorce v jazyce i vnímání efektivně upozornit i dospělé nematky. A koneckonců jako příběh jednoho uvědomění může klidně sloužit i dokument Miss Americana o příběhu Taylor Swift, která po vzletech i pádech prolomila mlčení nastavené pózy „good girl“ a při volbách v rodném Tennessee upozorňovala, proč je konzervativní kandidátka do Senátu Marsha Blackburn pouze „Trumpem v paruce“ a proč není v pořádku, že bojuje proti ženským právům.

Čtěte také: Rosa Luxembourg do každé americké postele

Všichni jsme si dávno rovni

Nemůžu se zbavit dojmu, že čtenářkami knihy Feministky nenosí růžovou se nutně stanou ženy, jež mají za sebou podobné uvědomění jako vypisující se osobnosti. Přitom by se měla dostat do rukou těm, které vzdělání v této oblasti míjí velkým obloukem: příkladem za české prostředí budiž autorky podcastu Patálie, jenž se pustily do vysvětlování feminismu v jednom ze svých dílů. Dopouštějí se v něm ostatně ve veřejném prostoru běžných tvrzení, že feminismu dnes není třeba, jelikož žena může vydělávat tolik, co muž, když chce (což dost dobře často nemůže a už vůbec nekomentuju, že říct něco takového pár set kilometrů od hranic Polska je prostě jiný level nevědomosti). Ostatně by mě zajímalo, jestli holky z Patálií nevnímají ani společensky tolerované slovní napadání žen, které přibližuje textem Be a lady, they said Camille Rainville. To v krátkém videu představuje herečka Cynthia Nixon. Jde o dilema, že ať se žena rozhodne oblékat, chovat nebo mluvit jakkoli, bude její rozhodnutí vždycky špatné. A pokud to nepostačí, doporučuji oscarový dokument Period. End of sentence, který naivní představu o rovných světových podmínkách rozbíjí během půl hodiny.

Zkrácená verze textu Camille Rainville Be a lady, they said, představila Cynthia Nixon.

Jako průměrně uvědomělá feministka se základním přehledem o vývoji myšlenky i různých hnutích jsem jen za poslední léto třem klukům mého věku vysvětlovala, proč feminismus není slovo, kterého je nutné se bát. Proč není feminismus to samé co radikální feminismus, proč se nestydím konečně se nazývat feministkou a proč to neznamená, že je pro mě chlap nutně vykořisťovatelem či tyranem. Ty vyjevené výrazy lidí, kteří poprvé poslouchali k této myšlence něco, co se jim nepříčilo, znamenají, že se máme ještě co učit – a kromě v Růžové opakovaného „podporujte ostatní ženy“ myslet i na „podporujte muže, kteří se chtějí dozvědět víc“.

A praktická rada: pokud chcete dostat knihu o feminismu pokud možno do co nejvíce rukou, možná se vyplatí přebal knihy konzultovat třeba s českým nakladatelstvím wo-men, které má tvorbu sexy přebalů knih v malíku.