Ambiciózní výboje z českého rybníčku
19. prosince 2019
Byť máme každoročně tendenci spíše lamentovat nad stavem kultury, česká próza posledních let začíná nabízet poměrně dost textů k uspokojení pestrého čtenářského národa. V porovnání s rokem minulým jsme se dočkali méně debutantských titulů, a na scéně tak byli vidět spíše zaběhlí autoři. Uspokojivé čtení pak nabízejí zejména ti, pro něž je tvorba naštěstí stále ještě prostorem, v němž mohou objevovat, přibližovat, měnit či zápasit. Pro některé z nich, kteří očividně nemají přílišné ambice výrazněji šokovat čtenáře, však platí spíš vydrilovaná formální dovednost, kterou pouze variují stále stejná příběhová schémata. A mají úspěch.
Český čtenářský národ si v letos nově vyhlášené anketě Kniha roku zvolil za nejlepší společenský román a zároveň absolutního vítěze roku 2019 Tiché roky Aleny Mornštajnové (Host). Ten je podle údajů Svazu českých knihkupců a nakladatelů zároveň aktuálně pátým nejprodávanějším titulem na českém knižním trhu. Zájem o příběhy z temné minulosti očividně neustává, podobný úspěch jsme co do počtu prodaných výtisků viděli i u jejího loňského románu Hana (Host).
Alena Mornštajnová patří ke stálicím v české literatuře, a jestli u ní lze spatřovat něco osobitého, za co si příval čtenářů zasluhuje, pak je to rozhodně mistrně zvládnuté spisovatelské řemeslo. Její vyšlechtěný um dává vzniknout dobře plynoucím a čtivým vyprávěním, byť většinou po čtenáři nevyžadují více námahy. Mistrně ovládnutá dovednost psát ale není vše – autor by neměl přemýšlet jen nad otázkou co a jak psát, ale zejména by měl vědět proč. Tuto otázku si pokládám nyní spíš já: Proč bylo nutné převzít stejnou šablonu, kterou Mornštajnová použila již v Haně, jen drobně pozměnit charakter postav a přesunout děj z nacistických do komunistických kulis? Proč dokola čteme stereotypizované příběhy o zlých mocipánech a těch, kterým totalita zničila život? A jak je možné, že takto schematický příběh se stane společenským románem roku 2019!? Z letošní produkce je tak čtenáři bohužel nejvíce oceňovaný titul, který moc nového nepřináší ani literatuře, ani společnosti.
Alena Mornštajnová patří v posledních letech k nejprodávanějším českým spisovatelům. / Zdroj: Wikimedia Commons
Matadorky zajetých kolejí
Částečnou útěchu nenáročnému typu čtenáře může nabídnout trojice autorek, které se drží na rovině osobních, víceméně bezčasových příběhů. První z nich, Petra Hůlová, po loňské dystopii ubrala na angažovanosti a vydala román Zlodějka mýho táty (Torst). Dětský hrdina Miky se v něm stal společně s bratry obětí rozvodu rodičů a následné střídavé péče. Jeho otec navíc vyměnil syny s matkou za novou rodinu, a tato zrada v Mikym vyvolává zuřivé záchvaty nenávisti vůči otci i nové maceše. Hůlová zde dává hlas těm, kteří jsou rozvody a s nimi souvisejícími problémy zasaženi nejvíc, a pojmenovává podstatné společenské téma. Ačkoliv je ale neustálý vztek mladého kluka děsivě autentický, je otázka, jestli to stačí. Jakákoliv nosnější dějová kostra románu chybí a vinou přílišného revoltujícího křiku Mikyho, který jen krátce komentuje životní epizody, text nesplývá v jeden soudržný plynulý celek. Pokud má kromě vyzdvihnutí palčivého tématu (navíc skrz dětskou perspektivu) nějaké vyšší literární ambice, pak to z něj rozhodně cítit není.
To platí i pro Viktorii Hanišovou a její nový román Rekonstrukce (Host). Hrdinka-žena, která byla v dětství za tragických okolností odloučena od své rodiny, se po dobu dospívání snaží zjistit, co se vlastně stalo. Spletitost rodinných vztahů ji však začíná obmotávat víc, než by bylo jí a jejímu okolí milé. Autorka ví, co a jak chce vyprávět, a dělá to velmi přirozeně, nicméně formální i obsahový přesah jaksi chybí, a ani rádoby aktuální apokalyptická vize budoucnosti nevyvolává víc než dojem samoúčelnosti a mírně pozvednuté obočí. Rekonstrukce neurazí, ale ani nenadchne.
Trochu lépe z toho vychází třetí vypravěčka osobních příběhů, totiž Petra Dvořáková s románem Chirurg (Host). Ta nám zároveň doplňuje trojici novou perspektivou dospělého muže-lékaře, který se provinil vlastním selháním, je nucen opustit prestižní místo na pražské klinice a i s rodinou se přesunout do příhraničí. Hynek Grábl je ambivalentní postavou stojící mezi hodnotami a potřebami – „ani rovnej, ani křivej“, jak předznamenává anotace knihy. I přes vypravěčský talent autorky a recenzenty často vzývané pozorovací schopnosti, které dávají vznikat autentickým prostředím a postavám, však román často sklouzává (a to se objevuje i v hodnocení autorčiných předešlých knih) k očekávatelným zvratům a situacím, o stereotypizaci a absentujícím vývoji nemluvě.
Od společenských témat v dystopických Stručných dějinách hnutí (Torst, 2018) se letos Hůlová přemístila do roviny rodinných problémů. Zdroj: Wikimedia Commons
Knihy, které vědí proč
Pro ty, kdo literatuře kladou vyšší nároky z hlediska formy i obsahu, však letošní produkce stále skýtá určité uspokojení. Víceméně zůstáváme ve stejně věkově i spisovatelsky staré generaci autorů, ale tito v sobě stále očividně nemohou uhasit neposednou mladickou jiskru, která dává vznikat knihám, jež mají potenciál stát se víc než jen odpočinkovým čtením malých českých příběhů.
Po velmi vyspělém románovém debutu, biografických Dějinách světla o fotografu Františku Drtikolovi, se Jan Němec rozhodl stát se postavou své nové knihy Možnosti milostného románu (Host) a vytvořit velmi osobní zpověď o nevydařeném vztahu. Jak ale název napovídá, jde zároveň o jakýsi meta-román složený z esejistických a jiných úryvků, které tematizují samotné psaní milostného románu a možnosti, kterých při tom lze využít. Díkybohu, chce se mi říct. Všechny linky, jež lze pozorovat nad samotným příběhem, dávají knize postmoderní nádech, kterého by v malém českém rybníčku člověk pohledal, ale o to víc si malé ostrůvky pozitivní deviace užije. Jakmile se však pohybuje na rovině příběhu vztahu Jana a Niny, musí se skoro držet, aby se trapným studem nečervenal. Což je v tomto případě skutečně trochu k politování, vzhledem ke schopnostem, které Němec prokázal při již zmiňovaném předchozím románu. Jako by na úkor vlastního autentického grafomanství, které mu má být jakýmsi lékem a konečnou katarzí po nešťastné lásce, zapomněl na samotné řemeslo. Tady víme proč, ale pozastavuji se s kroucením hlavy nad tím jak. Přitom je to ale velmi odvážný a ambiciózní pokus, který byť má své chyby, je třeba ocenit co do směru, kterým se Němec vydal, a už jen doufat, že bude inspirací, nutnou k překonání, i ostatním.
Podobně problematický je i David Zábranský se svým románem Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny). Zde má autor opět nosnou myšlenku, příběh influencera a experta na marketing, který kdysi přišel s takzvaným Nápadem přesunout západní populaci na prázdná místa, která vznikla migračními posuny obyvatel, například v Sýrii. Čtenáři je však dění předloženo perspektivou z doby po tomto Nápadu, a postupně tak zjišťuje, co se vlastně událo. Stejně jako předchozí román Za Alpami je i tento směsicí reakcí na aktuální společensko-politicko-kulturní fenomény, kterých se česká literatura, zdá se, stále hrozí jako čert kříže. Zajímavé na celé věci je i Zábranského přiznané konzervativní stanovisko, které bývá kritiky často ostřelované, byť i to se mu stává užitečným a zajímavým nositelem klíčových hodnot jeho fikčního světa. Kromě vydatné dějové linie se navíc autor pouští také do esejistických úvah kunderovského typu (na toto přirovnání v textech o Zábranského tvorbě skutečně nezřídka narazíte), které celému románu obstarávají přidanou hodnotu v podobě dalších vrstvev pro čtení a interpretaci, podobně jako to dělá Němec svými strukturními hrami a úvahami v Možnostech. I u Zábranského románu mají některá formální (a další) provedení svá ale, která brání celkové uvěřitelnosti a koherenci textu jako takového. Je tu však odvaha uchopit a pojmenovat současný svět a provokace, o kterou se už stěží stíhají starat poslední mohykáni typu Jáchyma Topola.
Němec se Zábranským letos četli své knihy v rámci Festivalů spisovatelů Praha. / Zdroj: Tereza Kunderová, Festival spisovatelů Praha
I s malým kašpárkem…
Po vyzdvižení dvou čtyřsetstránkových knih se může zdát, že k ambiciózním projektům je třeba mnoho prostoru a času. Skromné tituly dvou autorek však dokazují, že útlý rozsah je pouze zdánlivě v rozporu s plnohodnotným vyjádřením s většími ambicemi či silnějším čtenářským dojmem. Stačil jim totiž přesně k tomu, co chtěly sdělit. A sdělily to navíc velmi čtivě.
První z nich, Veronika Bendová s románem Vytěženej kraj (Fra), nás zavádí do severních Čech s duem hledačů filmových lokací, kteří hledají místa pro natáčení normalizačního krimi seriálu. Jenže sever je skutečně vytěženej – komunistické dobyvatele akorát střídají filmoví tvůrci, pro které je nynější zdevastovanost přírody i lidí novou estetickou hodnotou zajišťující autenticitu a zejména úspěch jejich ponurým krimi/socialistickým filmům. Tato kritika je jednou z mnoha věcí, které lze v textu sledovat, ale po dlouhém horování na bezúčelné vybírání historických databank je Vytěženej kraj jedna z mála próz, která umí inovativně vzít minulost, propojit ji s přítomností, a ještě nostalgicky neskuhrat, ale naopak kriticky vystihnout fenomén, který trápí film, literaturu (dejte si ji do pomyslného dialogu s Mornštajnovou) a jistě i další odvětví.
S trochu jinými literárními kvalitami a z opačného, byť konkrétně nespecifikovaného místa přichází Mona Biancy Bellové (Host). Stejnojmenná protagonistka je emancipovanou, odvážnou sestřičkou z nemocnice, která se plní zraněnými (zřejmě) v občanské válce (pravděpodobně) někde na východní polokouli světa. Mona se zde seznamuje s Adamem, jedním z pacientů, a každý z nich nám odkrývá svou minulost, která jim připravila cestu k přítomnému setkání a snad i k budoucímu rozloučení. Bellová naplňuje jednu ze základních funkcí literatury, když mistrně tvoří fikční, navíc trochu exotický svět nestereotypizovaných postav a s bravurou je (a koneckonců i nás) nechává se jím procházet. I na malém prostoru se naprosto uvěřitelně rýsují kontury neznámého dalekého místa, které je nám přesto tak blízko – a to právě díky autorčině talentu ho skrze slova malému českému čtenáři zprostředkovat. Nebylo by tedy překvapením, kdyby s Monou zopakovala úspěch z předloňského roku s románem Jezero (Host).
Letošní rok je i přes určité námitky vůči neinovativním počinům rokem ambiciózních pokusů, které se snaží vykročit za hranice českého rybníčku a ohledávat (po vzoru Němce) možnosti formy i obsahu. My jako čtenáři máme rozhodně z čeho vybírat, i když je více než příznačné, že čtenářský úspěch zatím získávají knihy, jež nejsou ničím jiným než jen řemeslně vyprodukovanými texty, které udržují status quo. Nicméně je nadějné, že ostatní autoři svým mladistvým výbojem narušují zajeté literární pořádky, a byť zatím třeba neobratně, udržují v českém prostoru příjemné vzrušivé chvění.
* Nemohu si dovolit alespoň slovem nezmínit debutanty, kteří také stojí za vaši pozornost, totiž tajemný A. Gravensteen s detektivně-mystifikačními Pohyby ledu (Paseka), doposud povídkově plodný Štěpán Kučera s filozofickým sci-fi románem Projekt Gilgameš (Druhé město) a letošní vítězka Literární ceny Knižního klubu, dvacetiletá (!) Ema Labudová s románem Tapetář, o kterém jsme mimochodem psali také na Klacku.
** Pro úplnost ještě zmiňuji dva ceněné autory, z nichž první Miloš Urban letos vydal další ze svých černých románů Kar. Pohřební hostina za jedno město (Argo) a druhý Michal Ajvaz přišel na konci roku s psychologicko-detektivním sci-fi Města (Druhé město). Vedle Bendové letos v nakladatelství Fra vyšla rovněž slibná próza Předvoj Adély Knapové.
