Poslední roky knižnímu trhu dominují romány Radky Třeštíkové a Patrika Hartla. Intelektuálové považují za zbytečné se jimi vůbec zaobírat, nicméně se úspěšně prodávají a vychází v několikerých dotiscích.

Jakub Dotlačil přichází v románu Až zhasneme s trochu jiným příběhem devadesátých let, než na jaký jsme zvyklí. Bere nás do masokombinátu a skrz intimní příběh hledá odpověď na otázku: Co se to tehdy vlastně stalo?

Kniha Sny a sekyry Jiřího Padevěta formou krátkých příběhových črt navazuje na Ostny a oprátky, jež se rovněž soustředily na tragické události 20. století posuzované z osobní perspektivy historických aktérů.

Kdo letos vyhlížel tramvaj na Václavském náměstí, nemohl si nevšimnout okna do minulosti, které se zde začátkem jara otevřelo. Pohled do výlohy knihkupectví Academia, napěchované novými knihami o sametové revoluci, mohl na člověka působit až podezřelým dojmem.

Byť máme každoročně tendenci spíše lamentovat nad stavem kultury, česká próza posledních let začíná nabízet poměrně dost textů k uspokojení pestrého čtenářského národa. V porovnání s rokem minulým jsme se dočkali méně debutantských titulů, a na scéně tak byli vidět spíše zaběhlí autoři.

Každá více či méně zásadní záležitost, která má co dočinění s českou překladatelskou scénou, se neobejde bez zmínky na facebookové skupině Tváře překladu.

Zájem o albánskou kulturu v Česku není valný: pozornosti se jí však dostává na půdě FF UK, kde v listopadu vystoupil literární vědec Avdi Visoka se sérií přednášek o albánské literatuře.

Vytěženej kraj nás veze na roadtrip po nemilosrdném severu Čech. Druhá próza Veroniky Bendové vykresluje oblast, jež poslední roky oslňuje filmový i seriálový svět (Rapl, Sever).

S Vaškem Šindelářem, známějším pod pseudonymem Anatol Svahilec, jsem se po dvou letech bavila znovu v jeho „brlohu“ na Václavském náměstí. Anatol se zatím stal slamerem na plný úvazek, a v červnu dokonce vystupoval na Letné před čtvrt milionem lidí.

Středoevropské duše mohly letos radostí poskočit hned dvojnásob, když putovala Nobelova cena za literaturu Rakušanovi Peteru Handkemu a Polce Olze Tokarczuk. Výběr laureátů však nezůstal zcela bez odezvy.

Nějakou zvláštní náhodou jsem se ale v neděli 20. 10. ocitla v prostorách Senátu a četla se tam próza. V rámci letošního ročníku Festivalu spisovatelů Praha se totiž uskutečnilo autorské čtení dvou pozoruhodných současných českých prozaiků Jana Němce a Davida Zábranského.

Sedí přede mnou a v očích se jí začíná vyjevovat ten nevěřícný pohled. Netrpělivé čeká, až konečně skončím s tím opěvováním. Snaha o shovívavý úsměv. Využívá mojí pauzy na nádech a skáče mi do řeči. „Víš, já poezii nerozumím, nikdy jsem ji nečetla, je na mě moc složitá.“

U čelní stěny naproti hledišti stojí podlouhlý stůl s bílým ubrusem, džbánem vody a sklenicemi, okolo něho čtvero židlí a nad touto scenérií je připravena projekce. V berlínském Lettrétage nechybí ani několik mikrofonů, bude se totiž číst a diskutovat.

Obsah literárního kánonu je často předmětem diskusí, a to nejen v akademických kruzích. Podle Andrey Králíkové hraje důležitou roli také střední škola, která může fixovat naše povědomí o tom, co je to kultura.

Secesní žena je vlastně taková víla pro všechny. Jedni jí závidí květiny ve vlasech, dlouhé lokny a zdobné okolí, druzí hledí na křivky polonahé postavy a svůdný, zasněný úsměv. Okolo toho všeho stačí přidat ještě nějakou tu grafickou kudrlinku a je z toho hotová pastva pro oči.

Debut Emy Labudové, novelu Tapetář, přečtete za odpoledne. A pak ještě jednou. „Piš o tom, co znáš,“ radí se obvykle mladým autorům v pevné víře, že nejlepší, co může teenager napsat, je aktualizace Kdo chytá v žitě pro své desetiletí.

Nakladatelství Argo vydá v červnu novou knihu Jacka Kerouaca s názvem Dobrá bloncka. A v říjnu si připomeneme smutné výročí: 50 let od jeho sebevraždy. Proč se dnes smiřujeme s plytkými obsahy travel blogů?

Po delší době jsem si objednala několik titulů, po kterých už dlouho pošilhávám. Jedním takovým doporučením z mého „zkopýtkavyhazujícíhosi“ košíku je komiks Ovoce poznání švédské autorky Liv Strömquist.

Říct, že se jedná o přehlíženou profesi, se dá prakticky o všem. Nicméně v rámci „okopávání si vlastního záhonku“ si dovolím tuhle frázi použít na řemeslo překladatelské.

Magnesii Literu každoročně provázejí nějaké rozpaky – stačí zmínit loňské volání po chybějícím Citlivém člověku Jáchyma Topola. I letos se literární kuloáry opět rozšuměly výhradami k nominacím a ani prozaickým dílům se diskuse nevyhnula.