Čínský film i malba nabízejí možnost vodu nejen tematizovat, ale užívat ji i jako médium myšlení. Co může běžné euroatlantické divačce či diváku přinést to, když bude myslet jemu známý svět skrze vodu?

Tři sta z místa je nová rubrika, ve které necháváme burácet emoce a v níž autocenzura přijde zkrátka. Občas je zkrátka tři sta slov až dost. Tentokrát se redakce Klacku vypravila zhlédnout filmové zpracování úspěšného románu Radky Třeštíkové Bábovky. Get in loser, we’re going hating.

Filmový festival Zlatý voči pořádají studenti Katedry filmových studií na Univerzitě Karlově už popětadvacáté. Krátkometrážní snímky studentů teorie audiovize budou letos ke zhlédnutí ve dnech 24.–25. září v pražském Screenshotu. V rámci doprovodného programu se můžete těšit i na diskusi o současném pornografickém průmyslu.

I přes nevyzpytatelnou situaci s koronou se letošní Letní filmová škola Uherské Hradiště konala ve zkrácené týdenní verzi. O úrodě působivých filmů s neobvyklými tématy vypovídá i vysoké číslo debutantů, kteří se na Filmovce objevili. A i když jsem měla festival zhuštěný do tří dnů, množství silných témat mi zaručilo spoustu materiálu k přemýšlení.

Reality show bezostyšně okupují mileniálské životy už od konce devadesátých let. Původní odkázanost na televizi dnes ale vystřídalo pohodlí Netflixu, který chrlí jednu reality show za druhou a už při otevření hlavní stránky je téměř nemožné se jim vyhnout. Čerstvými lapači pozornosti jsou Too Hot to Handle a The Circle.

Film Karel, já a ty od kritiků získal pozornost vzbuzující nálepku „první český mumblecore“. Tento narcistní žánr mnoho diváků irituje, ale jiní v poloimprovizovaných scénách poznávají sebe, své přátele a společnou životní situaci.

Polozapomenuté město Uşak uprostřed Anatolie se kdysi proslavilo výrobou koberců a archeologickými nalezišti. Dnes se v něm koná festival krátkého filmu, na který se zahraniční i turečtí filmaři sjíždějí upevnit vzájemné vztahy a víru ve vlastní počínání.

Letošní udělování Oscarů bylo v mnoha ohledech výjimečné. Přepisovaly se dějiny, během večera zaznělo jméno studentky FAMU a v nominacích na nejlepší snímek konečně nebyl jediný film, který by stál za starou belu. I přesto ale nemůžu říct, že bych byl z celého večera nadšený.

Pokud byste hledali únik od dnešní informacemi a tragédiemi přehlcené doby, severská filmová tvorba vám kýžený oddych nepřinese. Přesto snímky festivalu Scandi rozhodně stojí za to zhlédnout. Tématem letošního ročníku byly ženy na válečné stezce.

Jaké pocity má moje generace, když sleduje typické výplody americké mainstreamové kultury – seriály? A jak se mění náš náhled na ty starší, které už dnes mohou být trochu problematické?

Vašek strávil posledních deset let v seriálové Ulici, ve které loni skončil. Mimo to chvíli studoval herectví na Katedře alternativního divadla na DAMU, napsal seriál, zahrál si ve filmech nebo natočil dokument.

Trocha volného času po večerech, v neděli, nebo třeba mezi Vánoci a realitou prvního všedního dne po Silvestru se zdá být ideální pro sledování nějakých filmů a seriálů. Co nejvíc seriálů.

Při třicátém výročí pádu železné opony jako by se nejenom tuzemská kinematografie, ale i filmová produkce všech států, které ležely ve východní sféře, zastavila a zamyslela nad cestou, kterou společnost jako celek ušla.

Letošní rok byl pro mainstreamové filmy v mnoha ohledech velkolepý. Rok návratu několika slavných režisérů, ukončení etapy jednoho komiksového fenoménu a rok překvapivého vykoupení jeho rivala.

Můj kamarád Honza Stehlík mi podsunul svůj příšerný seznam filmových Harry Potterů seřazených od nejlepšího po nejhorší na webu Kinobox. Nemohla jsem to nechat bez odezvy, přijala jsem hozenou rukavici a vytáhla do boje.

Moje duše vyrůstala v devadesátkách, takže ať hlásají technologické vymoženosti cokoliv, jsem dítě televizní. Na části její produkce jsem víceméně závislá. Konkrétně na českých kriminálkách!

Tak si pustím jen jeden. Dobře, tak ještě jeden. Opravdu poslední. Po sedmidílné lajně se ve tři ráno ukládám ke spánku a přemýšlím, co všechno jiného jsem mohl stihnout místo koukání na seriály.

Návštěva kina pro mě znamená více než jen sledování plátna, nese s sebou rituály, jako je zouvání bot v sále, obřadné vybírání místa či těšení se na promítače Efima a jeho úvodní proslov.

Máchova naléhavá lyrika a Erbenův baladický tón nelákají a nefascinují jen čtenáře, stávají se totiž inspirací filmovým i divadelním tvůrcům, kteří jim dávají znovu ožít.

Může se stát, že i pracující student nemůže jinak, než se vydat do kina v páteční večer, odpočinkový a kulturou to naplněný čas všech dalších poctivých studujících i pracujících.