Ambiciózní adaptace slavného stejnojmenného románu Berlín, Alexandrovo náměstí (1929) nechtěně předvádí úskalí převodu literárních děl do filmu a zároveň nepřímo vypovídá o naladění současné festivalové scény.

Nový seriál TBH připravovaný pro novou internetovou platformu České televize cílí převážně na teenagery. Tematizuje šikanu, homosexualitu, ale poukazuje i na absurdnost sociálních sítí.

Miroslav Bambušek se ve svém nejnovějším filmu navrací ke kořenům a vyrovnává se tak s přítomností. Jeho Lidi krve jsou těžce symbolickým, výtvarně laděným opusem oscilujícím na hraně avantgardy a undergroundu, nešetřícím jak své postavy, tak diváka. A je to tak dobře.

Na 25. ročníku MFDF Ji.hlava vyvolal diskusi časosběrný snímek Síla od Martina Marečka. V něm totiž zobrazil Kamila Filu jako rozporuplnou osobnost, která svým chováním permanentně zrazuje feministické ideály, které jinak káže veřejnosti.

Po řadě úspěchů se svými dvěma krátkometrážními filmy natočila pětatřicetiletá Gruzínka Dea Kulumbegašvili první celovečerní film. Čím je výjimečný v kategorii spirituálních filmů i v kontextu vnímání gruzínské kinematografie?

Martin Kohout se ve své filmové eseji s názvem Hlasy pro prezidenta aneb Pokus o kontrarevoluci vrací do období let 2015 až 2018, kdy se se sílícími sympatiemi pro Andreje Babiše a Miloše Zemana začalo otevřeně mluvit o rozdělené společnosti.

Do českých kin vstupuje nový snímek Titan oceněný Zlatou palmou na festivalu v Cannes. Jaké poselství přináší film, v jehož středu stojí nečitelná postava vražedkyně Alexiy, která v rané fázi příběhu otěhotní po souloži s autem?

Jaké je to být Polákem zaměstnaným na Západě a odtrženým tak od rodné země i nejbližších příbuzných? Piotr Domalewski hledá svým druhým filmem Nikdy nepláču (2020) odpovědi na otázky, které nadnesl již debutem Tichá noc (2017).

Druhá edice Audiovizuální sauny se uskutečnila během posledního červnového víkendu v rámci festivalu Luhovaný Vincent. S jednou z hostek, přední českou popkulturní publicistkou Táňou Zabloudilovou, jsme probraly stav současné tuzemské kulturní kritiky, její osobní zkušenosti s médii i toxicitu tolik vzývané objektivity.

Pohlížet na kinematografii ekokriticky neznamená jen nahradit plastové talířky v cateringu ešusy. Ecocinema chce inovovat prizmata média, i kdyby to mělo znamenat, že člověk se svým trápením a morálkou už nebudou tím nejdůležitějším na celém plátně.

Faunovo velmi pozdní odpoledne režisérky Věry Chytilové z roku 1983 adaptuje povídku Jiřího Brdečky. Adaptaci si stojí za to připomenout, obzvlášť pak téměř na den přesně 39 let po autorově smrti.

Oscarový snímek poukazuje i prostřednictvím promyšlené hry se žánry na palčivý problém rape culture. Scény zabalené do cukrátkového vizuálu demonstrují to nejodpornější, co vyvěrá z genderové nerovnosti.

Studenti FAMU na letošním festivalu s tématem Spektrum představí přes šest desítek krátkých filmů. Mimo již uvedené a oceněné tituly stojí za pozornost trendující snímky na feministická témata a variace na žánr coming of age.

Adam Curtis se v dokumentární sérii Can’t Get You Out of My Head proplétá dějinami globalizovaného světa. Kromě osvětlení kořenů dnešních problémů ukazuje, že i ve zdánlivě stabilních systémech existují mezery pro nová vyprávění.

Čtyřdenní workshop Audiovizuální sauny bude tematizovat, jak psát o videu, hudbě, počítačových hrách ale i genderu, jak uvažovat o audiovizi či experimentu v umění. Před začátkem jsme se rozhodli účinkujícím položit několik otázek.

Netflixové dokudrama The Social Dilemma loni šokovalo svým dystopickým mementem o „data-miningu“ a manipulativním charakteru digitálních technologií. Prstem si však na ně nepřímo ukazuje streamovací platforma, jejíž fungování a úspěch stojí na totožných základech.

Seriál My děti ze stanice Zoo názvem navazuje na kultovní knihu ze sedmdesátých let, která dodnes šokuje svou otevřeností a střetem dětské nevinnosti s temným světem drog a prostituce. Mimo titul však seriál s původním literárním dílem nemá příliš společného.

Devadesátiminutový inscenovaný výslech Očitý svědek rekonstruuje masakr na Švédských šancích, k němuž došlo v červnu roku 1945. Konfrontace jednotlivých perspektiv plasticky utváří evokaci historické události. Vybroušený minimalismus ale působí příliš sterilně a uměle.

Z historických filmů, seriálů a také rozhovorů s herečkami se zdá, že korzety byly v podstatě obdobou mučícího nástroje zabraňující ženám v běžném životě. Škoda jen, že tahle iluze vůbec neodpovídá skutečnosti.

Kriminální seriály patří poslední roky k tomu nejsledovanějšímu z nekonečného proudu televizního vysílání. Až příliš často však posilují stereotypní úvahy o „správných chlapech“ a téměř zcela vypouští možnou přítomnost empatického jedince, který nemá horkou hlavu a netáhne za sebou celou nálož vztahových problémů.